Tak jsem konečně dokončila tisíc a jednu věc, co bylo třeba vyřídit…stejně to asi nebylo všechno, ale už není čas to řešit. Naspala jsem 8 hodin za poslední 3 dny dohromady, takže v takovém to „změněném stavu vědomí“ se snažím nezapomenout poslední věci… Překotně na sebe navěšuji obě krosny…jedna v modré barvě, druhá v té nejvýraznější zelené, kterou si jen dokážete představit. Větší na zádech má 90l a menší vepředu 50l. Přestože cestuji poměrně často, ještě jsem neodhalila tajemství úsporného balení, většinou všechno dělám na poslední chvíli, takže v posledních 10 minutách jsem opět do krosen sbalila vše, co by se „možná někdy“ mohlo hodit…nutno podotknout, že se to snažím každým rokem redukovat, ale na objemu to nějak není vidět…přibývají další nepostradatelné věci jako… elektronická čtečka, kamera, diktafon…vše v mini variantách, nicméně pořád vypadám jako bych stěhovala celý svůj byt. Možná bych si to ze zvyku už ani neuvědomovala, nicméně když se řidiči vyklání z aut a lidé se za mnou otáčejí, musím souhlasit, že moje zavazadla asi opravdu jsou kapku větší než je běžné. Avšak kdo běžně jezdí na půl roku do Indie, že?!

Přináší to samozřejmě svoje nesnáze, v tramvaji se nemůžu otočit, aniž bych neohrozila spolucestující, po chvíli téměř padám na souseda vpravo…a čím více začíná být celá situace obtížnější, tím více se musím smát. Už cítím cestovní horečku a pomalu se ladím na lehkost Indie, kde nic není problém a nikdo nic neřeší…představuji si, jak bych TAM „zapadla“ úplně lehce, jelikož v Indii pořád někdo pochoduje s objemnými věcmi a dokonce je má na hlavě…avšak mé razící blond vlasy a bílá kůže už trošku odlišná je. Paradox je, že já se tam cítím zcela doma. Okamžitě po příjezdu cítím to krásné splynutí s místní kulturou, rušností, veselými lidmi, neustálým pohybem…a paradoxy jiné kultury (jako když po vás chtějí při placení kartu a o pin si hulákají přes půl letiště namísto toho, aby vás to nechali diskrétně zadat, jako jsme na to zvyklí u nás) mě neskutečně baví :-D!

Indie – země vůní a barev – je mým druhým (respektive prvním) domovem. Kdysi mi můj učitel řekl: „Možná, že v Česku můžeš něco ovlivnit, ale tady v Indii se děje všechno samo.“ A musím souhlasit, že je to tak…

…z mého přemýšlení mě vytrhne sdílná starší dáma čekající také na vlak do Prahy. Možná nás seznámila čivava, kterou nesla v tašce (pro čivavy mám velkou slabost). Po chvíli už mi paní vykládá všechny své strasti, kam jede, jak dlouho tam bude, kolik ji to stojí a jaké to bylo, když cestovala minule. Na dotaz zda jedu do Prahy, odpovídám, že ano do Prahy. Avšak ona svými všetečnými dotazy brzy dostane kompletní informace, že jedu do Indie. Neskrývá své překvapení a vyptává se dál…Zda nejedu sama, aby to nebylo nebezpečné? …Ujišťuji ji, že jedu se skupinou, přičemž dodávám, že jsem průvodce a znám tamní prostředí, aby neměla starost…Nepomáhá – stará se dále. Tentokrát zda mám všechna očkování? Usmívám se nad dotazem a tvrdím, že samozřejmě ano, stejně tak jako včera v pojišťovně, kde se všechny úřednice seběhly, aby se podívaly, co to je za „exotku“ jedoucí na půl roku do Indie. Dávaly mi stejné dotazy. Ze zkušenosti vím, že lidi hrozně zneklidňuje, pokud odpovídám, že Indie je bezpečná a očkování není zapotřebí…takže teď odpovídám, že všechna důležitá očkování mám…nevymýšlím si, jelikož když jsem jela poprvé, nechala jsem se naočkovat snad na všechno, postupně to ztrácí svou účinnost, ale já už je dále nedoplňuji…opravdu jsem přesvědčena, že Indie je bezpečná země, o čemž svědčí i fakt, že jsem si tentokrát ponechala návštěvu zubaře na tamní prostředí…stojím na nádraží a zažívám deja vu, kdy jsem před 3 lety jela ze stejného nádraží do Indie poprvé. Tehdy jsem se hrozně těšila, ale obávala se snad úplně všeho…od té doby se hrozně moc změnilo. Indie je cestou transformace :-)!

Vstříc východním dálkám. India tour začíná…