Čtvrtek 22.10.2015

Přijíždím do Prahy a všechno se začíná nějak natahovat. Myslela jsem si, že vše vyřídím během hodinky, avšak asi jsem zapomněla, jak je Praha roztahaná a přeplněná :-D. A že to není jen tak. Chci si koupit ještě nové sandále do Indie a s mou nerozhodnou povahou to není jen tak, navíc nalezení určeného obchodu mi jen tu hodinu zabere. Poté běžím honem za kamarádkou, abych si od ní vyzvedla svůj cestovní pas, nakupuji ještě pár maličkostí v drogerii a když spěšným krokem vycházím…najednou…také v dost rychlém tempu, kolmo na mě vyjíždí paní na elektrickém vozíku, dochází ke srážce, omlouvám se ji a z toho šoku, zda jsem ji neublížila, zapomínám, že mám nohu pořád pod kolečky a ve chvíli, když odjíždí s ujištěním, že se nic nestalo, mi dochází, že jediné co se stalo je, že já nemohu pohnout z prsty. Najednou vzpomínám na paní z nádraží, která mi „bezdůvodně“ několikrát opakovala, že hlavně ať nikám nespěchám, že opravdu není kam…říkala jsem si tehdy… „ajaj, to bych si měla dát pozor…proč mi to neustále opakuje“.

Takže odkulhám na místo, kde se mám potkat s kamarádkou a nevyzouvám vůbec botu, jelikož mám podezření, že bych ji už nenazula. Noha začíná pocitově velice rychle natékat. Obávám se, že prostřední prst na noze je zlomený, ale návrh kamarádky, ať skočíme do nemocnice zamítám, jelikož si neumím představit, jak bych chodila se sádrou po Indii, kde nás čeká 17 denní cestování :-D. Vydávám se znovu o jedné noze a s krosnou (druhou nese má kamarádka) do lékárny pro obinadlo. Poslouchám ženu, nikam nespěchám…nejedu domů, zůstávám v Praze do dalšího dne a protahuji své putování o další den.

Večer nanáším na prsty zázračný ajurvédský lék, zavazuji nateklou nohu s velkou tmavou modřinou a jdu spát.

Zbývá jeden den do mého půlročního odloučení s Českou republikou a ráno mě budí zpráva od mého učitele z Indii…že potřebuji nějaký opouštěcí dopis z ČR, abych se do 14 dnů mohla zaregistrovat na cizinecké policii v Indie. „Ale ne, co je zase tohle.“ říkám si. Kdo mi ten dopis vydá a jak to, že do 14 dnů se musím zaregistrovat…vždy to bylo, až pokud osoba tráví v Indii více než půl roku…celé dopoledne řeším s cestovkou, s indickými přáteli, se všemi, co by mohli něco vědět…volám na indickou ambasádu, ale tam jako vždy nezvedají. Chci se vydat se svou nateklou a poměrně nepohyblivou nohou přímo na ambasádu, načež zjišťuji, že je přece svátek Dussehra – Vijay Dashmi¹⁾ a tudíž na ambasádě nikdo není.

Nechávám to plynout a říkám si…však v Indii se to nějak vyřeší, ale zároveň již plánuji noční 12 hod výlet na cizineckou policii z místa, kde budu ubytovaná a zase zpátky.

Čekám znovu v Praze celý den, na zařízení ostatních věcí, myslím pořád na to, že není kam spěchat (tedy musím si to pořád opakovat, abych se tím řídila), smiřuji se s tím, že toho doma už moc nestihnu a stačím se stěží sbalit… však mi nic neuteče…v Indii bude vše ještě stokrát pomalejší :-D!

1) Dussehra – Vijay Dashmi: Lidé odkládají své nářadí a jiné profesionální a vzdělávací pomůcky pro práci do posvátného chrámu a nechávají je tam přes noc. Druhý den si je přebírají a začínají s nimi zase pracovat. V tento den také malé děti začínají své studium. Je to také den vítězství Bohyně Durgy nad démonem Mahishasur. Dussehra znamená v překladu také „den“. Po 20 dnech se poté slaví Diwali – festival světel.