Proč mě tento film tak dostal…?

Jednak jsem včera strávila celý den na Kongresu buněčné inteligence a buněčné paměti s kanadským psychiatrem Dr. Thomasem Vernym, takže už to samotné bylo velmi výživné. Zazněla témata…jak se dá vědecky vysvětlit generační zátěž, jak jsou zkušenosti předků zakódovány v našich buňkách a jak my toto “poznání” zase předáváme dále. Jak velký vliv má separace dítěte a matky na jeho následující dospělý život a naopak jak láskyplné, kontaktní a harmonické prostředí dokáže ovlivnit daného jedince v celém následujícím životě. Jak důležitý je i prenatální bonding. Jak ovlivnit diagnózu ADHD kontaktem a dotekem. Pokusím se postupně některá témata zapracovat do článků, jelikož i tímto se v rámci dotekových terapií zabýváme.

Film zapůsobil jednak jako očistný proces mého vlastního těhotenství. V té době jsem o bondingu už věděla hodně (díky Mgr. Michaeli Mrowetz Bondy) a právě prenatálním bondingem se mi podařilo vyřešit různé komplikace v těhotenství a potažmo ty, které by mohly nastat u porodu (dokonce i riziko porodu placenty kvůli diagnóze přídatné placenty). Ale přesto všechno jsem vlastním rozhodnutím setrvávala v pro mě zcela nevhodných podmínkách a dost jsem se tím tehdy trápila. Možná bych řekla, že přes veškeré těšení se na miminko, pro měla bylo těhotenství tou nejejbolavější životní etapou. Nicméně mi tato zkušenost mnoho přinesla. A věřím, že přinese i synovi.

Třeba to že nikdy není sobecké POSTAVIT SE ZA SEBE a za to co cítíme. Tak aby naše děti a další generace měli v buňkách zakódovanou radost, štěstí, naplnění a lásku můžeme ovlivnit my – tady a teď. Ano, vím, naše buněčná paměť nás “navádí” k tomu prožívat stále nová a nová dramata v životě, trápení, frustraci…ale odpovědí na tento palčivý problém je láska, dotek, něha (ty si v dospělosti můžeme dát sami nebo využít některé z dotekových terapií a naučit se ji použít i sami – je to velmi důležité pro naše další prožívání). Dalším důležitým aspektem, jak ovlivnit naši buněčnou paměť jsou zdravé sociální vazby (eliminiace nezdravých vazeb).

Jednoduše řečeno…pokud už nechceme nést rodovou zátěž a nechceme ji dále předávat, je důležité vytvořit si kolem sebe radostné a harmonické prostředí. A NE, nejste sobci . Nejvíc sobecké je z důvodu vlastního pohodlí a strachu ze změny opakovat stejné vzorce a udržovat tak sebe i další generace v tomto nastavení .

Proč doporučuji film IN UTERO shlédnout všem? Hezky si popláčete , ne to není ten důvod, i když to může být velmi očistné a ozdravné .

Ale pochopíte, jak hlubokou a pradávnou bolest si v sobě nosíme. Pochopíte, že nejsme divní, ale naopak naše současné reakce a problémy jsou jen zdravou odpovědí na to, co jsem si prožili. A pokud víme o co jde, nalezneme nástroje, které budou úspěšné.

Pokud máme v sobě bolest a nejsme si ji vědomi do takové míry, do jaké sahá, a nevíme odkud pochází – je v naši nevědomé části – tak k sobě stále jen přitahujeme další bolest a můžeme ji i páchat druhým…(tady je odpověď na to, proč je stále ve světě tolik bolesti a násilí). Pokud ji pochopíme, přijmeme že tam je a uvidíme jak moc zdravá reakce to vlastně je, tak náš přístup k sobě samotným a následně i k okolí se promění. Pocítíme možnost a právo na to to změnit. A přijdou i nástroje .

Jakými je láska k sobě, dotek, soucit, laskavost a jemnost.

Já si dnes dopřála “dotekovou lázeň”, jak nazývám léčení dotekem sebe sama pro transformaci minulých zranění

Děkuji za uspořádání a skvělou atmosféru na kongresu Tereza Winklerová a Lenka Melicharová. A děkuji Lilii Khousnoutdinová, že mi o této události řekla a že mě tam inspirovala jít