P1010876 P1010877 P1010879 P1010878

POBYT V LESE – 3 dny a 3 noci ve Strachomorně

3 DNY A 3 NOCI V LESE

7.11.2016 Se mi stala zvláštní transformační věc…přišla jsem do lesa se spacákem a hromadou teplého oblečení, téměř bez jídla a bez čehokoli dalšího, co bych mohla číst, čím bych se zabývala nebo co by mi krátilo čas.

Kdo mě zná již déle, ví, že jsem původem „pravá blondýna“…Promovala jsem v nádherných jasně růžových šatech a s diplomovou prací v růžových deskách s květovaným vzorem, které byly naprosto unikátní a to tak, že se na ně celý učitelský sbor přišel podívat. Měla jsem panický strach z veškerého hmyzu. Kdysi jsem doma vše dezinfikovala jako na operačním sále. Strach jsem měla totálně ze všeho, ze všech situací, autorit, zážitků, emocí, lidí, zvířat, samoty, zimy, hladu… Děsilo mě prostě všechno. Byla jsem také dost depresivní, pokaždé vymyslela v hlavě ten nejvíce katastrofický scénář a vše viděla černě. …ano, to jsem také byla dříve já, než mi do cesty přišlo andělské léčení a jóga. Pracovala jsem v bance, byla zvyklá na řád a disciplínu ze sportu i z práce, ale přesto někde ve skrytu duše už od malička jsem měla něco jako totální anarchii a rebelství a jela si podle svých vlastních pravidel. To všechno jsem byla já…

S mou duší se nic nestalo, ale staly se v mém životě zcela zásadní věci, které mě totálně proměnily. Jedním takovým mezníkem byla má první cesta a následně dlouhé pobyty v Indii a tentokrát zcela nedávno byl dalším mezníkem můj pobyt v lese. 3 dny a 3 noci sama se sebou…mé zásoby jídla tvořil 1 banán, hořká čokoláda a balíček kustovnice a vodu jsem dostala z pramene v lese.

A jak se to všechno stalo?

Vypadá to jako taková totální náhoda a přesto jsem si jistá, že nejmenší drobnost v tomto příběhu náhoda nebyla. Již dlouho jsem plánovala, že potřebuji na několik dní pobýt sama se sebou a plánovala jsem si čas pro terapii ve tmě. Nebyla náhoda, že jsem se rozhodla jet na kurz Láska, Touha, Probuzení s Richardem Vojíkem. Už dva měsíce dopředu, jsem si vyhradila volno pro tento víkend a přesto ještě pár hodin před odjezdem váhala, zda tam mám jet. Tyhle věci a váhání se ostatně dějí vždy, když se má v našem životě dojít k velké transformaci. To jsem si, ale v tu chvíli neuvědomovala a dál se plácala ve své nerozhodnosti. Z kurzu jsem si odvážela spoustu nádherných zážitků a zkušeností, potkala spoustu zajímavých lidí a uvědomila si důležité věci v mém životě. A poslední den kurzu jsem se seznámila s Michalem Seifertem – průvodcem terapií v přírodě. On se mi zmínil o této možnosti a mě hned došlo, že je to pro mě mnohem větší výzva než pobyt ve tmě. Že mě děsí a zároveň přitahuje…pobýt sama v lese a postavit se svým strachům, tmě, zimě, hladu, neznámu, zvířatům a v neposlední řadě sama sobě…

Michal mě při první schůzce provedl po celém lese, což jsem vnímala, jako takové nasátí atmosféry a rituální přijetí tohoto místa, po cestě mi sdělil mnoho informací o dané oblasti, ve které jsme se nacházeli. Atmosféra lesa a to, jak jednoduchým způsobem o všem mluvil, na mě zapůsobilo tak, že nadšení převážilo obavy a já se rozhodla více to neodkládat a realizovat terapii v lese co nejdříve.

Následující pondělí ráno jsme vyrazili znovu. Tentokrát už jsem měla s sebou také tepelnou výbavu, kterou mi doporučil a co jsem potřebovala, tak i zapůjčil, tak abych přežila (pro mě snad nejhorší věc na světě) – chlad.

Společně dle mých pocitů a jeho fundovaných rad jsme vybrali základnu, která se stala po 3 dny a 3 noci mým domovem :-). Myslím, že ne náhodou jsem se ocitla na místě s názvem Strachomorna :-).

Michal pro mě připravil vstupní rituál „brána lesa“, čímž jsem se zbavila veškeré minulosti a vše kým jsem byla do této chvíle, nechala za sebou. Poté očistil celé mé tělo kouřem ze speciálního energeticky silného dřeva, jehož sílu jsem cítila v podobě energetických vibrací v celém těle a vysvětlil mi, co jsem potřebovala k tomu, abych pobyt přežila v klidu a harmonii. Naučil mě všechno, co pro mě do té doby byla velká neznámá…rozdělávání ohně z toho, co mi poskytne les, hledání suchého dřeva po dešti, to jak rozbíjet tlusté kusy stromů bez pilky a sekery, jak se chovat, abych s lesem splynula, co dělat v konkrétních situacích, které mohou nastat.

Popsal mi taky, jaké zvuky, která zvířata vydávají, tak abych se zbytečně nelekala. Naučil mě základy orientace v lese (které jsem velmi ocenila při hledání cesty zpět) a celé tajemství přírody, tak abych mohla s lesem splynout. Pobytem v přírodě jsem byla naprosto nepolíbená. Nikdy jsem nespala venku, nerozdělávala oheň, nebyla v přírodě sama. Některé rady mi přišly na začátku nedůležité a opravdu jsem netušila, jak hodně je ocením a všechny postupně využiji. Je vidět, že on s lesem splynul. Když jsem šla s ním, tak nás zvířata brala jako naprostou součást lesa a přibližovala se k nám na velmi blízkou vzdálenost bez ohledu na to, zda jsme mluvili nebo se hýbali.

Poté, co mi Michal předal vše důležité, jsem na 3 dny a 3 noci osaměla. Michal nade mnou držel vzdálený dozor fyzicky, měla jsem mu o sobě podávat zprávu každý den v poledne, když bude slunce přímo nade mnou a to byla ta jediná doba, na kterou jsem mohla zapnout telefon, aniž bych se dívala na zprávy z „vnějšího“ světa. Držel pro mě dozor i energeticky a já opravdu cítila, že je tam se mnou a cokoli se mi bude dít, tak se na něj můžu obrátit. Nikdy bych nevěřila, jak rychle tento čas uteče. Strach jsem musela mít opravdu veliký, jelikož mi to tělo dávalo najevo všemi podvědomými i vědomými signály. Asi nebyla vůbec náhoda, že v den D, jsem ráno zaspala, dostala průjem, nebylo mi dobře od žaludku, cítila jsem horečku, pocity nachlazení, všude byly dopravní zácpy, nic jsem nestíhala a mnoho dalších překážek. Přesto jsem si byla naprosto jistá, že jsou to jen zkoušky, které musím překonat, abychom osvobodila svou duši a absolvovala to, co cítím, že mě posune dále.

V lese jsem nebyla sama. Cítila jsem, že mám za sebou sílu všech mužů v naší rodinné linii, i těch které mám kolem sebe a věděla jsem, že jsou tam všichni se mnou.

 

Hodně lidí se mě po návratu zeptalo, jak mě napadlo tam jít a dělat si takový trošku mužsky zaměřený Vision Quest (v ženské – komfortnější variantě). Proč já jako žena, jsem to chtěla absolvovat?

 

To co mě tam táhlo, byl jen silný vnitřní pocit, že je to pro mě důležité. Odpověď na tuto otázku jsem získala až v lese…

Byl to pro mě takový rituál spřátelení se se svým vnitřním mužským aspektem, tak aby spolu s ženským aspektem dosáhly harmonie. A aby mi pomáhaly na další cestě společně. Do té doby mě vůbec nenapadlo se tomuto tématu věnovat. Věnovala jsem se hlavně podpoře svého ženství. Ale signály o tom, že bych měla vyřešit i svého muže, mi chodily už dost dlouho.

První den jsem si tam připadala trošku jako vetřelec. Naprosto nepolíbena skautem, tábory a jiným pobytem v přírodě. Městské dítě, které celý život žilo v bytě a v přírodě bylo jen na dovolené…Ve svém těle jsem cítila strach a neklid. Bála se případné návštěvy kanců a jiných zvířat. Taky jsem se bála hlavně sama sebe a svých myšlenek. Protože mi bylo hned jasné, že to nejhorší, co mě tam může potkat je „smrt z vyděšení“, jak říká s oblibou můj švagr. Proto jsem se snažila své myšlenky kontrolovat, v rámci možností sama sebe neděsit a nevymýšlet katastrofické scénáře. Chtěla jsem si ověřit sama na sobě spolupráci mysli a vnějších událostí.

Mé největší obavy, když jsem se tam chystala, byly z chladu, jelikož už bylo docela chladné počasí. To že první mínusové teploty a první sníh po 3 letech (2 roky jsem v zimě pobývala v Indii) zažiji zrovna ve volné přírodě, jsem samozřejmě předem netušila a předpověď počasí pro jistotu nesledovala.

Měla jsem na sobě asi 100kg oblečení…Přesněji řečeno to bylo 7 – 8 vrstev oblečení na těle a 2 vrstvy na nohách. Dva vojenské kabáty, které mě hřály nejvíce, byly příšerně těžké.

Pak už byly mé starosti úplně jiné, než běžně bývají. Tahala jsem dřevo, rozbíjela klacky, když to byly kmeny menších stromů, tak jsem nevěřila, že to můžu zvládnout, tak jsem si vytvořila takovou mantru, kterou jsem opakovala u každého těžkého úkolu. Najednou jsem ani nepotřebovala tolik vrstev oblečení.

Největší obavu jsem měla ze zvuků v noci a nakonec jsem byla velmi překvapená, jak tichý v noci les je. Díky Michalovi jsem věděla, že to štěkání, které se všude ozývá je koncert srnců a další výrazné zvuky se nedostavily. Na pár hodin jsem usnula u ohně a poté se odebrala do své dřevěné postele. Ráno jsem se probudila zřejmě velmi pozdě, čas totiž šíleně utíkal. Věděla jsem jen, že v poledne musím zapnout mobil, nahlásit svému průvodci, že jsem v pořádku a zase ho vypnout. Pořád se mi zdálo, že slunce není ještě dost vysoko, za zataženou oblohou nebylo jednoduché poznat, kde se zrovna nachází, a tak jsem čekala. Najednou mě napadlo, že nemám dále čekat, ať je poledne nebo není a že mám poslat zprávu okamžitě. To jsem samozřejmě netušila, že už je půl třetí a Michal se mě snaží telepaticky kontaktovat, abych mu zprávu poslala ihned. V tu chvíli, když jsem zapnula telefon, tam bylo jen 13%, přestože před vypnutím byl nabit na 67%. Rychle se vybíjel a já jen stačila napsat, že jsem ok, že vše zvládnu, ale další dny už se neozvu. Poté se mi mobil vybil zcela.

V tu chvíli jsem věděla, že tam jsem sama za sebe a přesto můžu vždy využít energetickou ochranu. K tomu na mě přišla obrovská bolest zad. Jednak způsobena tím, že jsem neležela na matraci, ale na studených tvrdých deskách,…ale hlavní díl v tom měla psychosomatika a energetické centrum “přežití”– kořenová čakra. Problém byl, že jsem nemohla chodit, aniž bych necítila ostrou bolest, která paralyzovala obě moje nohy, nemohla jsem se předklánět, zaklánět a už vůbec byl problém přinést vodu, dřevo a rozbíjet ho. Brala jsem to jako další zkoušku na této cestě. Uvědomila jsem si, odkud tento problém pochází, intuitivně ho vyléčila a strach se snažila pustit. Brzy se to uvolnilo natolik, že jsem mohla pokračovat v „běžných“ (pro mě trošku neobvyklých) činnostech.

Tento den jsem poprvé potřebovala založit oheň sama…no moc mi to nešlo, říkám si: „Sakra sakra, jak to Michal říkal…Zapálit chrastí, provzdušnit…hm, tak to mi nejde…ale přece to musí jít!“. 10 minut jsem to zkoušela a snažila se nepropadat beznaději a nemyslet na to, že je to první oheň, který ve svém životě zakládám a že je hrozná zima. Zkusila jsem to s kůrou z břízy, jak mi radil a vida, za chvíli začalo chrastí jemně doutnat a hořet…pak jsem velmi opatrně pracovala na zvětšení ohně a snažila se chápat jeho proces, tak abych ho neudusila. No prostě to, co se většině lidem zdá naprosto logické, o tom já bohužel neměla nejmenší potuchu a začala jsem všechny souvislosti chápat až tam.

Nakonec se mi povedlo zapálit oheň, nanosit dostatek suchého dříví, meditovat a připravovat se psychicky na další noc. Tato byla naprosto tichá, až jsem přemýšlela, co se děje. Možná to bylo tím, že teplota měla razantně klesnout. Pomalu jsem se začala se svým novým domovem spojovat.

3.den ráno jsem našla místo vody v láhvi led. Teplotní rozdíl jsem na těle vůbec nezaznamenala díky skvělému spacáku. Šla jsem se projít různě po lese, teď už jsem si připadala jako jeho součást. Posadila jsem se na pařez na sluníčko, abych se vyhřála a meditovala. Snažila jsem se nenechat se rozptylovat různými zvuky zvířat…nikdy bych nevěřila, že meditace v lese bude pro mě náročnější než v pražském metru. V duchu jsem si říkala, že jediné, co musím udělat je naprosto lesu důvěřovat, důvěřovat přírodě a Zemi, že se o mě postará, pak bude vše v pořádku. Když si v duchu opakuji „důvěřuji, důvěřuji, důvěřuji“…tak se najednou z křoví přede mnou ozve zakvílení a chrochtání a já si v duchu řekla: „Hm, tak teď předveď svou důvěru.“

Šok jsem měla parádní a důvěřovala jsem, že ten kanec, co vyběhne, mi fakt nic neudělá. Nakonec vyběhla dančí rodinka, vypadali více překvapeně a šok měli asi větší nežli já a odběhli pryč. Pak se během mé několika hodinové meditace párkrát vrátili, aby si mě prohlídli. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem fakt do školky a školy chodila naprosto zbytečně, pokud ani nevím, že srnci štěkají a daňci chrochtají. A taky jsem se tam nedozvěděla naprosto nic o orientaci v lese. Ovšem intuice fungovala velmi přesně a já se jen dle intuice, tak jak mě Michal trénoval, dokázala dostat zpátky z procházky, přestože jsem cestu dokonale zapomněla.

Pak jsem si znovu udělala oheň a uvařila čaj, tento den již mě čekal úplný půst, stejně jako následující a přestože jsem snědla velice málo i předešlé dny, nepocítila jsem vůbec žádnou ztrátu energie. Ve chvíli, kdy jsem si zde začala připadat jako doma, mě hrozně moc začaly bavit všechny ty činnosti, takže jsem nanosila ještě více dříví pro případné další příchozí, nasekala ho a schovala pod přístřešek, jelikož jsem nějak cítila, že bude ráno zasněženo vše, přestože teď padalo sotva pár vloček. Koukala jsem s úžasem na padající vločky dolů a lítající jiskry z ohně nahoru a přemýšlela o dualitě a proměnlivosti života…a o tom, jak extatický zážitek je – vidět první sněhové vločky po třech letech zrovna tady na tomto nádherném místě.

Poslední noc byla velmi hlasitá, slyšela jsem hluboké štěkání a různé hluboké zvířecí zvuky, které jsem nedokázala identifikovat. Les najednou neskutečně ožil. Hlavou se mi samozřejmě honilo, zda na mě ze tmy nevystartuje smečka vlků a jiné podobně nesmyslné myšlenky. Zvuky se blížily, ale já si uvědomila, že přestože pociťuji strach, už se mi nezvedá tep. Můj tep je klidný a moje tělo ví, že nejsem v ohrožení. Že jsem tady doma a v bezpečí. Strávila jsem dlouhým spánkem i poslední krásnou noc. Ráno jsem se probudila do dokonale zasněžené krajiny. Uklidila jsem po sobě toto úžasné místo. Poprvé za celou dobu použila obřadně nůž na uříznutí větviček jehličnanu a vytvoření malé mandalky na vyhaslém ohništi a sbalila si důmyslným způsobem oba spacáky (nakonec stačil jen jeden), kupu oblečení, ešus na čaj, nafukovací matraci a boty…no měla jsem krosnu, batoh a ještě spacák…nebylo toho málo a bylo to fakt těžké… a odhodlala se k poslední zkoušce a to najít cestu zpět. V hlavě jsem si přemítala to, jak mi Michal ukazoval lehce vyšlapané cestičky v mechu a jehličí, které teď – pokryty sněhem, nebyly vůbec vidět. Vydala jsem se na cestu a netušila, jak najdu východ z lesa a místo, kde jsem měla zaparkované auto. Ale nic jiného, než spolehnout se na intuici a rady, které mi průvodce o orientaci v lese poskytl, mi nezbylo. Cestu jsem našla hned napoprvé a váhání vzniklo jen v místech, kde jsem se snažila zapojit místo intuice a instinktu hlavu…poté, co jsem dorazila k autu, jsem vše naskládala dovnitř a vydala se zpět. Na první benzínce jsem zastavila, abych připojila telefon a mohla podat zprávu Michalovi a pár dalším blízkým lidem, kteří o mém výletě věděli. Většině jsem to neřekla, včetně svých rodičů, aby si nedělali starosti. O to více mě překvapilo, jak vesmír nádherně funguje…Michal mi napsal sms ve chvíli, kdy jsem měla vytočené jeho číslo a moje maminka mi zavolala těsně potom, protože chtěla vědět, zda jsem v pořádku, přestože neměla nejmenší tušení, kde jsem byla a co jsem dělala :-). Asi už není až tak překvapující, že na mobilu bylo zase zpět 66% a vesmír si se mnou jen zahrál takovou hru na naprosté odpojení od světa. Vydala jsem se nazpět a zamířila na sdílecí terapii s průvodcem – sdílení svých pocitů a toho, co mi tato terapie v lese dala a co naopak očistou ode mě vzala :-).

A co mi to přineslo?

Nádhernou jasnost mysli, pocit klidu a bezpečí, vnitřní sílu, harmonii, nový domov v přírodě. Uvědomila jsem si plně svou sílu ženského i mužského vnitřního aspektu, to, že je mohu použít kdykoli a střídat podle potřeby. A že naše síla musí být kompletní a v harmonii a pak se stává obrovsky silnou. Zbavila jsem se dalších vnitřních strachů a odkryla další kousek sebe samé.

Později mi to přineslo nový směr, harmonii s přírodou a účast v projektu www.pobytvlese.cz.

Děkuji za to, že vše funguje podle přírodního a vesmírného řádu :-)! Děkuji za to, že náhody neexistují :-)! Děkuji Michalovi, za jeho trpělivost, mě vše naučit a jeho energetickou, technickou a fyzickou podporu.

Pokud chcete udělat změnu ve svém životě, vystoupit ze svého komfortu – přihlaste se zde: www.pobytvlese.cz

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *