houby_les

NA VÁNOCE ZNOVUZROZENÍ

Miluji byliny od svých 6 let. Již v té době jsem byla bylinkářka srdcem i duší, přestože jsem neměla mnoho znalostí o tom, jak vypadají v divoké přírodě. Bydleli jsme s rodiči ve městě v malém bytě a já chodila den co den do bylinkářství za omamnou vůní, rozmanitými barvami a tvary. Možnost nasbírat si tyto byliny přímo u zdroje v přírodě a v lese mi přišla do cesty až mnohem později. A jelikož velmi věřím v sílu přírody a léčivou schopnost toho, co nám nabízí, tak jsem váhala jen pár týdnů, než jsem vyzkoušela léčivé účinky lysohlávek českých, které jsem si v lese, blízko svého bydliště nasbírala. 

Přesně v hodinu, kdy byl  NOV, který byl ve znamení nových začátků, štěstí, lásky a hojnosti jsme s partnerem započali rituál. Jemu vděčím za zasvěcení do tajů hub, do jejich rozpoznávání a nalezení léčivé medicíny v nich. Vše jsme započali rituální přípravou prostoru, očištěním, jak prostoru, tak nás samotných, připravili rituální předměty, pokrm a rituální hrníčky pro naši medicínu.

S partnerem jsme oba dosti nepolíbeni omamnými látkami, on abstinent, který nikdy nevypil ani jedno pivo, nepijící nikdy kávu, neexperimentující s jakýmikoli drogami. Já nezkusila nikdy cigaretu, jointa ani jiné látky, nikdy neprožila stav opití nebo ztráty kontroly pod vlivem jakékoli látky. Tudíž houby pro nás byl posvátný rituál, ne experiment či něco, co bychom podstupovali na denní bázi. Pro mě to byla vůbec první zkušenost.

Houby si nás zavolaly pro svou terapeutickou hloubku, sílu transformace a léčení.

Vždy mi přišlo, že stavu, kdy se napojíme zpátky na zdroj, lze zažívat s pomocí prostředků, které jsou tělu vlastní, jako je meditace a dech. Což se mi docela úspěšně dařilo a vedení a stavy napojení jsem zažívala i tímto způsobem. Pak jsem ale chtěla zkusit sílu přírody a nechat to na chvíli na ní. Moje zkušenost z tohoto výletu byla krásná pro informace, které jsem si odnesla. Přestože v danou chvíli mi vždy krásně nebylo.

Prožila jsem několikrát za těch pár hodin vlastní smrt a znovunarození. Spolu se mnou zemřely v tu chvíli také všechna dogmata, koncepty a to, co jsem do té doby považovala za neměnnou realitu a pravdu.

Na začátku rituálu jsme požádali o podporu vyšší síly a spojili se s partnerem v meditaci. A poté jsme vypili čaj z houbiček. Před samotným pozřením jsem v sobě měla důvěru v přírodu a klid a zároveň strach, jak to zvládne moje tělo a strach ze smrti. Když to zpětně hodnotím, byla tam velká důvěra v přírodu, ale nedůvěra ve vlastní schopnosti. Měla jsem strach z toho, zda jsem všechny houby identifikovala správně jako lysohlávky a žádnou nezaměnila s velmi podobnou čepičatkou jehličnanovou, která je považována v některých zdrojích za nejjedovatější houbu světa (kdoví, jak to s ní doopravdy je :-)). Měla jsem strach z limitů vlastního těla, z toho, že když umřu, nechám tady po sobě dvouletého syna a že bude beze mě smutný. Bylo tam mnoho strachů, ale silný pocit, že je to důležitý okamžik v životě a že strach je jen to, co mě má odvést od sebepoznání…

Strach už jsem zažila mockrát. Před tím, než jsem šla na tři dny a noci v zimě sama do lesa, před cestou do Indie, před různými životními zkouškami, ale ve všech případech tam byl silnější pocit touhy po poznání a důvěry v něco, co nás přesahuje. Tentokrát jsem byla na strach připravená, jelikož přišel ve snu a stejně jako ve snu se po chvíli rozplynul v příjemný pocit… (Pozn.: Již týden před rituálem s houbami, jsem rituál prožila ve snu a základní věci v něm byly velmi podobné).

….a pak už jsem pomalu místo pevných předmětů začala vidět kolem sebe vlnění. Obrazy dostaly mnohem hlubší rozměry než 3D. Vše bylo nějak živější, výraznější a vnímala jsem to vícero smysly, než jsem běžně schopná. Pomalu jsem přestala mít schopnost ovládat své tělo a dělalo mi velký problém vůbec vstát. S velkým úsilím a přemlouváním sebe sama jsem vstala, abych vypila další dávku čaje. Stačila jsem však do sebe nasoukat pouze ony houby z druhého čaje a už nebyla schopna vypít vodu z hub…už jsem byla jinde. Místy mi bylo hezky, místy jsem umírala. Srdce mi tlouklo velmi pomalu, čas od času jsem se nadechla a vydechla. Nevím, jak dlouho to skutečně trvalo, ale přišlo mi to jako věčnost mezi každým nádechem a výdechem. Houby, které jsem žvýkala, mi velmi pomalu, asi jako ve zpomaleném filmu, putovaly do žaludku. Protože jsem se čas od času propadla jakoby do jiné dimenze. Slovy to mohu popsat, že to bylo podobné jako se ztrácet do snu a zase probouzet do reality. Nebyl to však sen, to všechno byla v tu chvíli má realita. 

Mé tělo a jeho všechny kanály a orgánové trubice se pocitově začaly lepit na sebe a  vše pomalu roztávalo do jedné beztvaré hmoty (můžeme tomu také říkat shluk energie), spojovalo se s celkem, spojovalo se se vším okolo mě, až zůstala jen jedna velká energie a v ní bylo VŠE.

Já byla součástí. Součást všeho, byla jsem ve všem a všechno mělo stejnou vibraci. Bylo jen jedno kolektivní vědomí. Vše bylo součástí jedné velké energetické světelné mřížky (Pozn.: Jakoby květu života, který byl vidět všude a spojoval všechno). 

V tu chvíli “po smrti” mi již bylo dobře. Cítila jsem že vše je jedno. Pryč bylo “ezoego”, že jeden je dál než druhý, má zpracované to či ono a ten druhý, ještě tak daleko není. Nezná tyto a tamty duchovní věci. Vše bylo stejné. Tady jsem v praxi zažila to, co víme či mnohokrát jsme slyšeli, ale asi málokdo to prožil jako vtělenou zkušenost: Ty jsi já a já jsem Ty 🙂. Že jsem v každém člověku a v každém předmětu. Ve všem. Cítila jsem na vlastní “kůži” (nebo spíš energii – informaci, protože tady jsem neměla vůbec nic, ani kůži, ani tělo :-)), že zde nic neznamená to, co jsem se naučila, pečlivě nabyté informace, koncept jógy, cokoli, co jsem do té doby studovala, pozbylo důležitost. Všechna moudrost, která k něčemu byla, bylo to energetické vlnění, pocit jednoty, to bylo vše, co v tu chvíli k něčemu bylo a bylo to citelné. Pocit, že je to jediná pravda, která není pomíjivá. A ke které se všechna cvičení, techniky a teorie, které jsou obsáhlé pro studium, snaží dovést (Pozn.: I tak moc děkuji za ně, jelikož ve stavu těla, jsou pro nás velmi prospěšné). 

Už jste někdy slyšeli, že důležité věci jsou velmi jednoduché? Tak tak jednoduché to opravdu bylo. Najednou neznamenaly nic systémy, peníze, školy…najednou jsem věděla, že to všechno “navíc”…všechna ta omáčka, to,  čím se každý den zaměstnáváme, je tady jen proto, že to chceme…Kdo z nás by chtěl opravdu celý den jen BÝT? Bez zábavy, bez práce, bez přátel, jen čisté bytí sami se sebou?

… a v tu chvíli jsem si říkala, já ale chci tělo, chci prožívat emoce, zážitky, chci cítit, chci mít řád, já jsem tady v těle šťastná……jinak by to tady byl všechno mišmaš…!

Najednou jsem z této energie – celistvosti a beztvarosti opět začala vystupovat a mé tělo začínalo mít svou obvyklou formu. Předměty okolo mě se začaly vylupovat a vracet se do svého původního tvaru. A já pociťovala tu radost a vděčnost za své tělo, přesně tak jak je, nejen že jsem za to ráda, ale že to tak všechno chci. Stejně jako můj partner se v mé realitě začal vracet do své formy a já byla ráda za něj. Za své dary a stíny, za jeho dary a stíny.

A v tu chvíli jsem zcela přesně věděla, že úplně všechno (se vším všudy), co se mi děje, se děje z mého rozhodnutí. Protože to tak chci! Protože jsem si to zvolila! A chci to tak, protože mě to posouvá dále!

Přestože jsem silně cítila, že všichni jsme jedno a je úplně jedno vedle koho se v životě nacházím, tak stejně tak silně jsem cítila, že CHCI být po boku svého partnera a zažívat zkušenosti, které zažívám.

V tom stavu jsem zkušenosti a zážitky necítila jako pozitivní a negativní, ale úplně stejné důležité a nepostradatelné pro můj vývoj, pro který jsem se rozhodla. Nebylo tam chtění toho či onoho, bylo tam jen přijetí a vděčnost za to, co se mi děje.

V tom stavu mi přišla každá životní zkušenost jako zábava, věděla jsem, že to chci, nebylo ego, nebylo zranění. Kdykoli jsem chtěla, mohla jsem otevřít oči, být na chvíli v realitě zatemněného pokoje u lesa. Můj racionální mozek to zhodnotil tak, že jsme úplní blázni, procházet touto zkušeností, když venku je náš život, světlo, příroda…a pak jsem se zase ponořila do stavu umírání a celý cyklus se ještě mnohokrát opakoval. Znovu a znovu jsem procházela stavem umírání, pak pociťovala příjemné stavy jednoty a zároveň si uvědomovala velikou vděčnost za své tělo, kdy mohu prožívat pocity, slast, vychutnávat výborné jídlo (přestože ani jídlo v tu chvíli nebylo potřebné, protože mé tělo nemělo žádné potřeby), milování, všechny radosti života, že ve stavu energie toto není možné. 

Moudří guruové v józe říkají, že život je měřen počtem nádechů a výdechů. každý má pro svůj život určitý počet a když dýchá pomaleji, může žít déle. V tomto stavu, byl můj dech velmi pomalý, nebyl tam žádný stres, jen vyrovnané vědomí a já věděla, že tím pádem ani mé tělo nic nežádá, nepotřebuje, že se nachází jen v čistém bytí.

Mezitím jsem mohla navštívit místa, která jsem chtěla a prožívat zážitky s lidmi, kteří ode mě byli na tisíce kilometrů vzdáleni. Navštěvovala jsem známá i nová místa na světě.

…A když jsem po několikáté zemřela a znovu se narodila, účinek darů z lesa začal pomalu slábnout, dostavilo se doznívání. Ten stav, který je dobře známý, a většinou se pro něj za lysohlávkami chodí (pokud se člověk nerozhodne pro vyšší dávku divoce rostoucích hub a jejich přesah do terapeutické a léčivé úrovně) – euforie nebo-li stav naprosté “přihlouplosti”, kdy je všechno směšné a houby skrze naše těla promlouvají “moudré” věty, pro „nezúčastněné“ jsou věty hodné dítěte z mateřské školy…Proč?

Protože v jednoduchosti je krása, síla a pravda.

A pak se divíme, že z dětí padá jedno moudro za druhým…stačí být jen otevřený kanál :-).

Ve stavu “na houbách” jsem se také chovala přesně opačně, než jak se chovám obvykle ve stavu běžném. Chovala jsem se jako můj partner. Zpětně to hodnotím jako mé podvědomí. To, co dělalo mé podvědomí v onom čistém stavu napojení, to zažívám od něj ve stavu běžného vědomí a naopak on dělal přesně to, co dělávám já. Ne náhodu se říká, že si přitahujeme to, co je uloženo v našem podvědomí :-).

 Houby mi byly skutečně školou života. Poté jsem měla krásný pocit znovuzrození, radosti, štěstí a vděčnosti.

Po samotném rituálu jsou smysly velmi citlivé…vše vypadá větší, barevnější, silnější…každý můj smysl vnímal více. Takže ze všeho nejdříve jsem uklidila svůj chrám :-). To bylo mé tělo, ke kterému jsem zase začala mít ještě větší úctu než doposud (a to jsem myslela, že maximální úcty k tělu jsem dosáhla po zázraku, jakým byl neasistovaný porod mého syna). Dala si očistnou sprchu, umyla každý kousek těla velmi vědomě, dopřála si péči po koupeli a pak jsme uklízeli to vše okolo v prostoru, což nám v tom stavu přišlo jako neskutečný chaos a nepořádek :-).

Účinek medicíny hub je znát ještě dlouho dlouho po rituálu. V manifestaci, ve vytváření zdánlivých „náhod“, ve flow a fungování života, v hlubokých myšlenkách a přicházení k jádru sebe sama…

 

Hlavní myšlenky, které jsem si odnesla

“Jsme tady pro to, abychom byli šťastní. Prožívali radost.”

“Naši manifestaci zdržuje jen to, že se v běžném životě nedokážeme plně koncentrovat na danou myšlenku. A naše energie je rozptýlená.”

“Jedinou jednotkou času je – JEDEN TEĎ”

“Jediná souřadnice je – TADY”

“Život je jen hra. Je to divadlo, které jsme se domluvili sehrát.”

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *