Když se spojí vesmír, aby vás dovedl do cíle…. aneb Božská cesta do Kavu

Chystala jsem se na cestu do neznámé indické vesnice s vědomím naprostého klidu, že dorazím až na místo určení přesto, že jsem z celé vesnice znala jen branku a dům. Tušila jsem, že bude těžké domluvit se tam anglicky, ale že by mi neporozuměli ani název vesnice, tak to jsem netušila. Holt má indická výslovnost asi stojí za zamyšlení…

Den předtím jsem se snažila najít autobusové nádraží v Mysore pěšky, jelikož chůze je má vášeň. Ale ten den už toho bylo nějak dost a nevěděla jsem, zda jdu správným směrem. Tak jsem si pomyslela, že se zeptám, když tu náhle mladý sympatický muž přistavil na motorce. Počkal, až k němu dojdu, a evidentně na mou otázku čekal.

„Prosím, kudy dorazím na meziměstské autobusové nádraží“ (pochopitelně jsem to řekla v angličtině:-D)?

Bez záváhání odpověděl: „Vezmu Vás tam“

…takže s radostí nasedám na motorku a nechávám se vést mým náhlým zachráncem. Přestože mám chůzi ráda, bylo přece jen 35 stupňů a už jsem za sebou pár kilometrů měla.

Ano, udělala jsem to…nasedla k cizímu člověku a vůbec se nebála.

Má intuice říkala, že vše je v naprostém pořádku a tento člověk mi byl poslán jako zachránce. A má intuice se nemýlí, to už jsem poznala mnohokrát. Jen se často mýlím já, pokud ji neposlouchám.

Onen indický mladík, mě zanedlouho vysadil na autobusovém stanovišti. S velkou vděčností jsem se s ním rozloučila a zanedlouho také dostala potřebné informace ke své plánované cestě. Název vesnice jsem jim musela napsat a tvářili se dost překvapeně, nicméně po chvíli mi informace podali. Nebyly moc správné, ale na to jsem měla přijít až později.

S báglem na zádech v den D vyrážím prázdnými Mysorskými ulicemi. Je zrovna hodina před půlnocí. A čekám na autobusové zastávce. Za dobu cca 20 min mi zastavilo okolo 5 ochotných řidičů s otázkou “ kam bych se chtěla dostat“, tentokrát všechny nabídky odmítám a tvrdohlavě čekám dál na autobus.

Záhy se objeví muž, který je překvapen, že by tam pozdě měl tento autobus jet, chvíli čeká se mnou a když už to vzdávám, tak se nabízí, že zařídí taxi, sveze mě tam a cestou vystoupí na vlakovém nádraží.

Opravdu je muž činu, vše zařídí a do ruky mi podává mnohem více peněz, než je jeho díl za cestu. Když se bráním, povídá, že je to takto v pořádku, že tuto částku chce zaplatit. S děkuji a překvapeným úsměvem přijímám peníze a loučím se se svým spolucestujícím.

Vystupuji na autobusovém nádraží a řidič mi pomáhá jako pravý gentleman.

Záhy nastává malá komplikace…nejen že mi nejede přímý autobus, jak tvrdili, ale nikdo ani cíl mé cesty nezná. Nabádají mě jet do jiného města s podobným názvem, jelikož jsem se prý docela určitě spletla. Ono, nikdo by nečekal, že chci jet do vesnice, kde je jen 5 malých stánků se stejným zbožím a nikde nic.

Vysvětluji, že ne, že opravdu pojedu do Kavu, že tam mám rodinu a že do Kappu nechci ani za nic. Vedle mě nastupuje do autobusu do Mangalore jiný indický muž a říká, že pochází z Kavu a že mám nastoupit do stejného autobusu a okamžitě mi vysvětluje cestu. Chce zavolat i mé rodině, aby s nimi promluvil v místním jazyce, ale vzhledem k noční hodině toto odmítám. Jsem si pořád bezpečně jistá, že vše je v pořádku a já dorazím až domů bez jejich pomoci. Dle jeho rad nastupuji a vystupuji na místě určení dokonce o 2hod později než byl plánovaný čas, za což jsem moc ráda, jelikož vystoupit v neznámém místě v 5,30, je pořád lepší než ve 3,30 ráno. Jsem rozlámaná z autobusu, točí se mi hlava a vůbec cestovaní pohodlnými autobusy a s klimatizací je pro mě horší než obyčejný lokální skákající autobus.

Dorazím do první otevřené restaurace objednávám si oblíbené idly a čaj a snažím se zeptat anglicky na cestu, nicméně nerozumí.

Pohybem ruky mě však posílá na autobusové nádraží, což bohatě stačí, jelikož zrovna to hledám. Předchozí autobus mě totiž zanechal přímo pod nádražím, ale z tohoto úhlu nebylo vůbec viditelné.

Na autobusovém nádraží se znovu podivují, že chci jet zrovna do Kavu a nejsem si jistá, zda mi rozumí, ale odkážou mě na jeden z autobusů. Spokojeně a s důvěrou nasedám a cestuji v obrovském autobuse zcela sama jen s řidičem. Věřím, že zanedlouho budu doma a spokojeně pozoruji krajinu. Asi za 20 minut na mě průvodčí pokřikuje: „Kavu, Kavu!!!“ (jejich přízvukem, takže nerozumím) a naznačuje, že mám vystoupit. Vystupuji na místě, kde se zrovna otevírá jeden obchod, jinak nikde ani živáčka.

Naprosto samozřejmě se vydávám cestou, kterou neznám, ale připadá mi to přirozené a bezpečné, jako celý tento výlet.

Asi po 2 min jako bych se probudila ze sna a říkám si: „Proboha proč jdu tudy? Proč jsem se nezeptala?“ Záhy zaplašuji pochyby a pokračuji. Za další 2 minuty už se užasle dívám na známou branku k domu a nechápu, jak jsem se zde tak jednoduše dostala. Celá cesta byla dobře naplánována „božskou cestovkou“ a já jen informacemi, které jsem chtěla zjistit předem, mrhala čas. Moje rodina na mě užasle zírala, jak jsem se tam dostala bez telefonátu. A na závěr jsme ještě došli k tomu, že mě autobus dovezl na úplně „špatnou“ zastávku…tedy jinou, než kterou jsem mu řekla. Zda to byl omyl, posuďte sami…

Do Kavu mě dovedla asi ta stejná energie, jakou jsem v pro mě neznámém Bangkoku našla v noci dvě otevřené směnárny na druhém konci města, ač mi tvrdili, že vše je zavřeno :-).

Pokud se zaposloucháte sami do sebe, váš vnitřní hlas bude k nezastavení, i kdybyste kvůli tomu měli hory obracet. Nebo i když vám nikdo nebude věřit, vy stejně půjdete a zvítězíte!