Indie: Ženy a naše přirozená podstata pečovat

Zážitky z Indie – 3 díl

Jé krásné, moct pozorovat jinou kulturu a nacházet rozdíly, zamýšlet se na logikou našich zvyků a jejich zvyků. Je hodně malých rozdílností, nad kterými budeme vždy žasnout, pokud navštívíme jinou kulturu. Můžete si na to samozřejmě ihned vytvořit názor a dál už se tím nezabývat…anebo můžete jen tak pozorovat…a máte k tomu neskutečnou příležitost, pokud tak jako já neznáte lokální jazyk. A jsem moc vděčná za to, že teď mohu pozorovat takto zblízka Indii.

Někdy si říkám: „Ty jo, tady se zastavil čas.“ Přemýšlejí a konají, tak jak my jsme konali před spousty lety a teď se k tomu zase vracíme. A já si moc přeji, aby nemuseli procházet tou fází, jakou jsme prošli my, k tomu abychom došli zase na začátek :-)…postupně tady budu jednotlivé zajímavosti a úhly pohledu přidávat, dnes ale chci mluvit o něčem jiném, co je tady pořád tak ohromující.

Dostala jsem výjimečnou příležitost získat zde hned dvě rodiny. A nějak se stalo, že jsou jako mou rodinou vlastní. Mohu tam přijet kdykoli, učí mě vařit, šít, porozumět pulzující Indii a zdejším obyvatelům a taky se navrátit zpátky ke své ženské esenci.

Jsme v zemi, kde ženy pořád stále následují svou ženskou roli a muži svou mužskou. Tímto článkem se nechystám nic hodnotit a poukazovat, co je dobré a co je špatné. Vše má své světlé a stinné stránky a já nechci říkat, co si o tom myslím, chci se s vámi podělit, jak se tady v tom cítím.

Kdysi jsem brala jako obrovskou výhodu to, jaké máme u nás možnosti. Jako žena, můžu dělat cokoli, co si usmyslím. Není na mě pohlíženo jako na nějaký slabý článek a můžu být nezávislá a svobodná a kdoví, jak jinak jsem to ještě nazývala. Myslím, že jsem někdy předtím dokonce ženy, které byly v domácnosti, litovala. A taky jsem předtím vnímala, že tady v Indii mají nižší společenské postavení…teď chápu, jak moc jsem se ve svých soudech spletla a jak moc záleží na našem vnímaní, zda se cítíme v dané situaci dobře nebo ne.

Jak ze zkušenosti víme, většinou není pravda to, co vidíme, ale to co cítíme. Mnohokrát jste se o tom přesvědčili a stejně je stále těžké se tím řídit? Anebo je vám to naprosto přirozené?

Teď když v Indii napůl žiji, vnímám věci jinak, než jsem je vnímala na začátku.

Vnímám, že tady je žena stále ženou, která pečuje. A já vnímám, že to je kořenem naší ženskosti. Pečovat o sebe, pečovat o druhé, pečovat o rostliny, zvířata, domácnost.

Proto ženy touží po dětech, po mužích, po rodinách anebo alespoň po domácím mazlíčkovi…proto ženy pracují častěji jako zdravotní sestřičky, terapeutky, masérky, kosmetičky, vizážistky, pedikérky, manikérky, než muži… Naši přirozenou podstatou je o ostatní pečovat. Často díky zcela odlišnému oboru práce nebo proto, že své poslání nevnímáme ze správného úhlu pohledu, se cítíme nešťastné a vykořeněné.

Ale kolikrát jsme si doma stěžovaly, že musíme pořád prát, vařit, uklízet a nikdo nás za to neocení…(nebojte, taky mám věčně pocit, že nemám čas a chápu moc dobře, jak je to vše náročné…navíc když máte děti a také chápu, že každá pomoc se hodí, o tom nediskutuji:-)). Jen chci říct, že v první řadě, musí to ocenění přijít od nás samotných. Pokud se oceníte za to, že o druhé pečujete, tak si tu roli zamilujete 🙂

Chci Vám teď přiblížit zdejší přístup, kterým jsem se i já proměnila…

Přiblížím to na takové maličkosti, která se děje u nás i zde. Jen tady se mi otevřeli oči, jak markantně jiné mohou být úhly pohledu…

Žena jako hostitelka a hospodyně…Indové jsou velmi pohostinní a kamkoli přijdeme, pohostí nás vždy vším co mají…Čaj, káva, dezert a jídlo. I když odmítnete, tak aspoň něco z toho nebo pro jistotu vše přinesou a pak jsou velmi šťastní, když si dáte a chutná vám (ano, pak je těžké odmítnout). Muži si většinou sednou, ženy také a povídají…ne však paní domu. Ta stojí pořád na půl cesty mezi kuchyní a obývákem a neposadí se. Což u mě způsobovalo dosti značné rozpaky a o to větší, že šlo ve všech případech o ženu starší, než jsem já. Měla jsem pocit, že bych jí měla pomoct nebo alespoň „jen tak nesedět“. Cítila jsem nějaký pocit viny, že má s námi tolik práce :-D. Nicméně po několikáté návštěvě jsem pochopila, co jsem dosud nechápala…Že jim to způsobuje radost! Že žádnou pomoc nechtějí a neříkají to jen ze zdvořilosti… Pochopila jsem, že moci někoho pohostit berou jako velké privilegium a cítí se velice šťastné v této pozici. Oceňují sami sebe :-). A proto se necítí v podřízené pozici. Ví, jak je jejich péče hodnotná.

Pokud paní domu servíruje jídlo, tak pouze a jen servíruje a pořád se doptává a přidává, dokud všichni neskončí. Ona jí až úplně naposled. A pořád září radostí :-). Bože, jaká úleva je to, vidět tady samé zářící usměvavé ženy :-).

Když se zamyslím nad takovou situací u nás, tak moje výchova, vliv okolí, školy a vše mě směřovalo úplně jinam. Prosazovat se zcela jiným způsobem! Nakonec mi však došlo (trvalo to fakt dlouho :-D), že mi tento model vůbec nepřipadá vlastní a vůbec se v něm necítím nezávisle a svobodně, ale cítím se v něm jako v pasti . Není to moje podstata. Není to to, co mě dělá šťastnou.

Víte, já mám stále pocit, že se jako ženy příliš porovnáváme s muži a chceme mít i jejich kvality. Ale my máme jiné kvality. Ty, které jsou krásné na ženě. A bůh ví proč se je snažíme skrývat. Víte jak krásná může slabost, citlivost, starostlivost, roztříštěná koncentrace, nedisciplinovanost, a další. Neříkám, že je musíme ukazovat ve všech situacích. Ale měli bychom je ukazovat v situacích, kdy je tak cítíme. V západním světe je rozsetý takový mýtus, že si své typicky ženské vlastnosti nemůžeme dovolit ukazovat, protože bychom nevzbuzovaly respekt. Ale respekt vzbuzuje to, když jsme pravdivé samy k sobě.

Víte, já si poměrně dlouho nalhávala, že jsem šťastná, že jsem „samostatná a emancipovaná“. Že je dobré být tvrdá, neukazovat emoce a nikoho nežádat o pomoc. Že je skvělé, když dosahuji stejných výsledků jako muži, ať už to je ve sportu nebo v práci. A teď si uvědomuji, jak hrozně jsem se v tom vždy cítila. Nikdy to nebyla má přirozenost a vždy mě to hrozně stresovalo. Avšak tyto emoce jsem úspěšně potlačovala a chránila svou emoční čakru a celé tělo vrstvou tuku, který jsem na sebe pomalu z toho stresu nabalila (ano tam je většinou zakopaný pes, když se nám někde hromadí více tuku než potřebujeme;-)).

Ale většina z nás si uvědomí, že nám daná situace nevyhovuje, až když vyzkoušíme druhý model. To, co jsme si nikdy předtím nedovolily vyzkoušet. A já si uvědomila, jakou sérii zkáz jsem za ten život nasekala, když jsem neprojevovala emoce. Když jsem se snažila být tvrdá k sobě i k druhým. Když jsem se snažila vše zvládnout sama. Víte co je na tom nejlepší? Nikdo to po mě nechtěl, jen já sama. Někde jsem si zažila, že pokud budu spoléhat jen sama na sebe, tak nikdy nebudu zklamaná. Ale…stejně jsem byla. Svým životem. Zklamání přichází a odchází, ale naše podstata ženství zůstává. Ta se nezmění jen tak, protože se ji budeme snažit potlačit. Naše ženská podstata je tady s námi pořád a my bychom ji měly respektovat tak, abychom došly k naplnění a žily život šťastný.

Víte, později nás nikdo neodmění za to, kolik jsme ve škole dostaly jedniček (a já dřela na tom, abych jich měla hodně :-D) nebo na tom, jak jsme k sobě byly tvrdé (já se fakt snažila něco dokázat a být hodně tvrdá), ale můžeme odměnit jen sami sebe, když budeme žít život šťastný a naplněný. Když budeme vědět, že žijeme podle svého životního záměru, ať už je jakýkoli.

Proto, prosím, žijte tak jak cítíte. Říkejte to, co cítíte, a projevujte emoce podle toho, jak cítíte. Naše společnost se nás snaží přimět uvěřit, že je to projev slabosti, ale naopak. Je to projevem velké síly, žít svůj sen. Oceňovat se za to jaké jsme a kým jsme. A odměnou nám bude naše štěstí. A vůbec nezáleží zda s tím lidi kolem vás souhlasí nebo zda vás za to odsuzují, záleží jen na vás. Proto věnujte se, čemu cítíte. Pokud chcete ze srdce dál pracovat tam, kde pracujete a dělat, to co děláte, tak vám velmi gratuluji. Pokud ale cítíte, že je něco špatně, tak to změňte!!! A neohlížejte se, co na to říká okolí. Zda jste dost emancipovaná žena nebo ne. Žijte svůj sen :-)!

  1. Pavla
    21.2.2016 at 9:05

    moc pěkný článek. Moje teta je taková, nikdy si nesedne, když přijdeme na návštěvu a mě to hrozně štve, tak ji pořád říkám, ať si s námi sedne a ona je pak nervozní, protože jí to všichni říkají, pojď a posaď se s námi a ono jí to prostě dělá radost, hostit ostatní, projevuje jim tak lásku.

    Reply
    1. Darja Káňová
      6.3.2016 at 21:44

      Pavli, myslím, že Vaše teta musí být rozhodně zařivý a šťastný člověk se srdcem na pravém místě :-)!
      http://www.angelyoga.cz

      Reply

Leave a reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *